S kým máme tu čest?

Jmenuju se Vítek Ludvík. Miluju přírodu, oceán a hory. A cestování. Roky jsem se živil focením. Před pár lety jsem přidal ještě průvodcování splitboardistům v zimě a paraglidistům v létě. 

Jak dlouho už snowboarduješ?

V roce 1987 jsem začal jezdit na prkně, který jsem si vyrobil doma v garáži podle fotky otištěné v časopisu TWSkateboarding. 

  

Jako fotograf jsi se dostal ke splitu jak?

O deset let později jsem jel s kámošem poprvé snowboardovat na Aljašku. Náhodou jsme se taky stavili ve snowboard shopu v Anchorage. Tam stál o zeď opřený splitboard. Týpek, majitel obchodu Jay Liska, nám tu věc představil jako nejlepší věc pro snowboarding v kosmíru.

Svýho prvního splita jsem si ale pořídil až v roce 2001. Trávil jsem tenkrát dost času v Kanadě a chodil často freerajdovat s lyžařema. Udržet s nimi tempo na sněžnicích byl očistec. Se splitem mi pak skoro nestačili.

 

Dostat se poprvé ke splitboardu na Aljašce? To ti líp snad, už nemohlo vyjít!

Jet na Aljašku nás – mě a kámoše Karla napadlo při svačině během výškovek. Natírali jsme o prázdninách sila na cement v betonárce. Měli tam taky hromady písku a my jsme koukali, kudy by se ty kopce daly jet, kdyby byly padesátkrát větší.

Řekli jsme si, že by jsme na to měli přestat koukat a radši někam jet. A když už jet, tak na to nejlepší místo. Každej už tenkrát věděl, kde je nejlepší místo pro snowboarding.

Ani ne měsíc po zmíněné brigádě jsem opustil vysokou školu, kde jsem vydržel jen pár měsíců a odjel za našetřený peníze na Hawaii surfovat. Odsud pak na zimu do Colorada, kde se ke mě konečně připojil Karel a mohli jsme vyrazit.

Nakonec mě nejvíc dostalo, jak snadno jsme si ten obrovskej sen splnili a co všechno tomu předcházelo. Trvalo to jenom rok a půl a seděli jsme v letadle z Denveru do Anchorage.

Bylo to největší dobrodružství, co jsme zatím zažili. Bylo nám taky teprve 21.

"Jaro 1996. Po roce surfování na Hawaji a zimní sezoně na horách v Coloradu se náš velký sen stal skutečností... S kámošem Karlem odlétáme z Colorado Springs na Aljašku." 

 

Chtěl jsem ti položit pár otázek, ale nezbývá mi říct nic jiného, než... Prosím pokračuj!

"Thompson Pass, kousek od rybářského města Valdez. Zima nám utekla, asi o čtrnáct dní. I tak jsme v horních partiích okolních hor jezdili v prašanu."

 

"Během přepravy v letadle mi zničlili pkno. Všimnul jsem si toho, až když jsme vyráželi poprvé na kopec. Tak jsme se zase odstrojli a jeli do Valdez hledat nový snowboard. Našli jsme týpka co vyráběl guny Bamer Alaska. Slíbil, že mi prkno opraví a než zaschne lepidlo, půjčí mi jeden ze svých výtvorů."

 

Nejdřív jsme jeli na Thompson pass u města Valdez a potom letadlem na Denali. 

Náš plán byl sjet Mount McKinley. Denali, to už jsou seriózní hory. Z  letiště ve vesnici Talkeetna se letí do prvního tábora a dál už po svých, několik dní, až do posledního výškovýho tábora, kde se vyčkává na počasí příhodné pro výstup na vrchol. 

 

"Koncem dubna jsme letěli z vesnice Talkeetna na Denali. Zatím co v údolí už bylo jaro, na Mt Mc Kinley padaly teploty pod -40."

 

"Vykládání letadla na ledovci Kahiltna 2200m. Pilot spěchá zpět do údolí, předpověď byla špatná a hodinu po jeho odletu se zhoršilo počasí. Kdyby se býval zdržel, už by neodletěl. Dalších sedm dní byla kvůli sněhové bouři viditelnost jen pár metrů."

 

Museli jsme se všem těm horolezeckým výpravám jevit jako mimozemšťani. Zatímco všichni dupali bez přestávky nahoru s vidinou vrcholu, my jsme během výstupu často nechávali všechny věci odložené vedle stopy a lezli na okolní svahy s prknama na batohu, abychom si sem tam i něco sjeli a pak teprve pokračovali ve stopě dál.

Pochod ze základního tábora od letadla do výškového tábora pod vrchol, trval asi pět, šest dní. Tam jsme pak další dva týdny bydleli ve sněhový jeskyni a čekali na hezčí počasí vhodné k výstupu na vrchol.

"První vškový tábor 4300m. Tady se čeká na počasí k výstupu na vrchol. V pozadí, přímo uprostřed jsou stopy našich oblouků. Každý den během našeho desetidenního vyčkávání jsme dopoledne stihli jednu krásnou jízdu, než se pravidelně po poledni zkazilo počasí. Pod hřebenem pokračuje kuloár Orient Express, kudy vedla naše výstupová cesta."

 

Každý den jsme dělali aklimatizační výstup asi tisíc výškových metrů a pak sjezd zpět do tábora. Když jsme se nahoře připravovali, všichni horolezci v táboře vylezli ze svých sněžných děr a stanů a koukali na nás dalekohledy. Když jsme to sjeli, zatleskali nám a zalezli zpátky do děr. Byli jsme jejich jediný zpestření během nudnýho vyčkávání na počasí. To nám opravdu nepřálo. Dopoledne bylo vždycky hezky, pak se v jednu zatáhlo a začalo sněžit. V devět večer se zase vyjasnilo. 

Ale aspoň jsme si výborně zajezdili, zatímco ostatní v táboře jenom zevlovali kolem stanů a sněhových děr a čekali. Po deseti dnech se to podle předpovědi mělo trochu zlepšit.

"Když se někdy během výstupu mezi postupovými tábory vyjasnilo, nechali jsme batohy na stezce a vyšlápli si nějaký svah v okolí, aby jsme si den zpestřili prašanovými oblouky."

 

Vyrazili jsme brzy ráno. Lezli jsme cestou Orient Express, což je opravdu obrovskej žleb. Vedle nás lezli nahoru dva Slovinci Messnerovým kuloárem. My jsme měli každej mačky a jeden cepín. Domluvili jsme se, že co nevylezeme s jedním cepínem, pravděpodobně ani nesjedeme, tak že dva nepotřebujeme. A navíc byly pro nás cepíny drahý. Asi do tři čtvrtě výšky to bylo v pohodě, i když měl žleb brutální sklon a expozici.

"Počasí se mělo podle předpovědi umoudřit. Z tábora jsme vyazili ve tři ráno. Metry rychle přibývaly, za pár hodin jsme byli uprostřed exponované stěny Orient Expressu 5600m."

 

Ještě teď mě mrazí, když si na to vzpomenu. V horní části se ale sníh změnil v led. Rozhodli jsme se nechat prkna na místě a vystoupit na vrchol bez nich. Vrátit se pak stejnou cestou.

Netrvalo dlouho a v ledu mi začali padat starý řemínkový kožený mačky z bot. Nešlo s tím nic dělat. Následovaly nejhorší chvíle, nejen našeho výletu na Aljašku. Vycouvali jsme z toho a nějak jsem se zvládnul vrátit k prknu. Sjezd pak byl ale neskutečnej.

"Na Aljašku jsem se vrátil až v roce 2005 s týmem Quiksilveru. Jako fotograf. Rybářské městečko Haines." 

 

To určitě neskočilo jen u jedné návštěvy, je to tak?

Na Aljašce jsem od té doby byl šestkrát. Jezdím tam, kdykoliv to jen jde. Na splitu jsem tam byl poprvé až minulý rok. Tentokrát jsme ale 100% šlapali. Do té doby jen sněžnice a letadla.

 

Bez lítání se na AK asi člověk neobejde, že?

Lítání helikoptérou, ale hlavně letadly k Aljašce patří. Na Denali se lítá skoro bez vyjímky, stejně jako pod Mount Saint Eias, kde jsem taky byl. My jsme se nechali hodit na ledovec v Denali, ale tam už pak všechno po svých.

 

Axel Naglich, Peter Resl, John Johnson

 

Dá se vůbec popsat, co se člověku honí v hlavě?

Těžko přiblížit pocit, když stojíte na pořádným kopci na AK. Všechno je tam daleko větší, než se to zdá zdola a sníh drží na svazích, na jakých by v Evropě asi vůbec nebyl.

Tommy Brunner, Tomahawk

 

Koukáte do tý díry pod sebou a je vám všelijak. Nevěříte tomu, že se tam za pár okamžiků spustíte na prkně. Je to skoro proti přírodě. Ale jiná cesta dolů nevede.

V prvním oblouku nevíte, co se s vámi děje, srdce buší až v hlavě a máte mžitky před očima, ale záhy zjistíte, že to jde, hrany drží, všechno funguje. Pak druhý oblouk, kdy vás opouští děs a příchází euforie a pak se to rozjede. Člověk nevnímá nic jinýho než prkno pod nohama a géčka v zatáčkách.

 

"Tommy Brunner, Martin Černík a guide na vrcholu nejkrásnějšího kopce, jaký jsem kdy viděl. Při vysazování týmu jsem měl obrovské dilema. Vylízt, fotit na vrcholu a sjet si to, nebo zůstat a fotit z heli. Fotka Tommyho z téhle jízdy mi přinesla hromadu fotografických ocenění a zřejmě i dost práce. Nicméně na ten kopec se nedá zapomenout, budu se tam muset ještě vrátit."

 

Jízda je nekonečná, neskutečná. Je to něco, co by člověk, kterej miluje freeride, ať na prkně, nebo na lyžích, měl zažít. Na kopec, kde byly ty spiny, jak je známe z videí jsem se dostal jen párkrát. Sešli se podmínky, počasí i sníh tak, že to nemělo chybu.

Každý asi ale nemusí mít chuť zažívat takovej kotel emocí.

A ježdění pro obyčejného člověka?

Tam, kam jezdíme si to užije myslím každý. Není potřeba se škrábat na nejšpičatější kopce. Jsou tam i neskutečně dlouhý, celkem mírný pláně, který zvládne sjet i průměrný skialpinista.

Ty osobně máš rád jaké ježdění? 

Na disk v hlavě se mi nejsilněji zapsalo právě několik dlouhých příkrých aljašských lajn, jaký bych v Alpách asi těžko hledal. I tak mě ale asi nejvíc baví jezdit dlouhý pláně, jaký jsou třeba na Silvrettě a k tomu sem tam, nějakej příkrej žlebík.

"Přesto že jsem fotil, měl jsem příležitost si pár krásných kopců sjet." 

Co lidi, mentalita, jídlo, pivko? 

Poznávání lidí je jedna z nejlepších věcí na cestování. Na Aljašce jsme potkali hromadu skvělých lidí. Teď mě napadá, že se tam lidi k sobě chovají přátelsky možná proto, že jeden nikdy neví, kdy bude potřebovat něčí pomoc. A na Aljašce je lidí zatraceně málo a příležitostí, jak se dostat do maléru naopak fůra.

"Legendy"

V hospodě jsme byli na rybě. Dal jsem si místního lososa, kterej chutná úplně jinak než losos z Lídlu. Aljašskej losos je suchej a tuhej jak podrážka. Skoro žádnej tuk. To mě fakt chutná. Ale jinak nic mimořádnýho...na rozdíl od Japonska. Tam jsme málokdy jedli něco, co je běžný doma.

Během posledního výletu na Aljašku jsme byla skvělá parta. Jeden z nás, Houba, je vynikající kuchař. Takže jsme jedli hafo výborných jídel. Korunu tomu dal domácí majonézou ke smažákům. 

Americké pivo? Na Aljašce jsme kupovali místní značku Alaskan. Vyrábějí několik typů a chutnalo fakt skvěle. Ale normálně pivo k životu vůbec nepotřebuju.

 

Foťák! Neustále ho máš u sebe, nebo ho i odložíš? Co si nosíš?

Foťák mám s sebou vždycky. Stejně jako pípák, lopatku a sondu. Přesto si ježdění užiju. Naopak to má pro mě další rozměr. Nemám pocit, že bych se jen flákal po kopcích. Udělám při tom fotku kámošům, co jsou tam se mnou a budou z ní mít radost.

V batohu mám Olympus OM-D EM-1 Mk III a objektivy 12-100 a 8mm. To mi stačí na 90 % záběrů. Olympusy jsou menší než konkurence, ale výsledky mají vynikající. Pak ještě Gopro.  

 

Když už jsme u toho gearu... Povídej, na čem se vozíš?

Na Aljašce jsem měl Garu a LTB 159.  Mám taky ještě Jones Hovercraft 159. Kazdý z těch prken má svoje. Hovercraft je taková výletní loď pro každýho. Jde snadno z hrany na hranu a lehce pluje nad sněhem skrz lesík, nebo pláň. Ve vysokých rychlostech je ale trochu nestabilní. Párkrát se mi stalo, že jsem potřeboval oporu při dopadu na tvrdší sníh, ale nebylo se o co opřít.

V LTB tu oporu mám. Je to mimořádně univerzální prkno, který má na svědomí Green. Výborný v prašanu v lese i ve žlebu, ve vysokých rychlostech i v krátkých obloucích. Nenechá vás na holičkách ani v krustě. Široká špička dobře funguje v prachu, dá ale člověku zabrat, když je potřeba sjet příkrou ledovou stěnu, nebo dlouhý zmrzlý traverz.

Gara je precizní, přesný a spolehlivý splitboard. Taková vyladěná, nabroušená garážovka. Mám z toho prkna takový pocit. Vynikající do prudkých žlebů ve vysokých rychlostech. V prašanu se chová taky dobře.

Vázání používám Spark. Bavilo mě jezdit i na Unionu. Je měkčí a člověk se cítí jako na normálním snowboardu. Ale mám na přední noze úhel přes třicet stupňů a na Unionu jde max 25.

Hůlky Black Diamond a Jones, pásy Contour.

 

Perfektní! Něco závěrem?

Ještě bych rád zmínil, že děláme splitoboardové campy www.splitboardcamps.com

A rád bych poděkoval LTB, GARA, Smith a Snowbitch za podporu. 

 

 

September 02, 2021 — Jara Sijka